"Jo mami, mám všechno," povzdechnu si a protočím oči, když mě znovu upozorňuje, kam mi zabalila ponožky a kde mám případně hledat papírové kapesníčky. Když mě ale začne i poučovat, kde mám tampony, rychle čapnu kufr a dám jí pusu na obě tváře.
"Už musím jít, za chvilku mi to letí," rozloučím se rychle a podrbu za uchem našeho kokršpaněla Teddyho.
"Ale Sabaro, máš ještě hodinu čas," ignoruje matka můj pokus o útěk a dál dost hlasitě vyjmenovává obsah mého kufru. Poté začne dokonce polemizovat nad tím, jestli mi zabalila dost oblečení.
"Mami prosimtě, budu tam jen měsíc," uklidňuji ji. "A navíc je to džungle -
nikdo nebude řešit, jestli mám oblečené stejné šortky dva dny po sobě," dodám další pádný důvod, ale tím jen přidám další vodu pro její mlýn.
"No vidíš, je to džungle, co když se ti tam něco stane," povzdechne si a očividně začne litovat toho, že mi moje menší dobrodružství dovolila.
"Je to dobrovolnická práce pro UNICEF, budeme dovážet jídlo indiánským kmenům v Andách a budu dvacet čtyři hodin pod dohledem odborných pracovníků, co by se mi mohlo asi stát?" vystrčím bojovně bradu a máma jen zavrtí hlavou. V očích jí vidím její strach o mě ale zároveň si obě uvědomujeme, že tady prostě zůstat nemůžu. Ne po tom všem co se stalo. Nastane chvilka trapného ticha, které ruší jen okolní hlahol letiště a také kníkající Teddy, který ví, že se se mnou bude muset rozloučit. Chodívali jsme se sem loučit i s tátou, když odlétal na své služební cesty. Jednoho dne se ale z jedné takové cesty nevrátil. Tuším, že teď žije někde v LA a se svou novou ženuškou chodí na procházky po plážích které omývá teplý Pacifik. A my tady v New Yorku třeme bídu s nouzí.
"Vážně už budu muset jít," obejmu ji a Teddymu dám pusu na ploché čelíčko.
"Poslouchej paničku a moc se netoulej!" přikážu mu s hranou veselostí a poté se rychle otočím k odchodu. Nechci aby mě máma viděla brečet, obě bychom se potom proměnily v slzavé údolí.
"Dávej na sebe pozor!" zavolá na mě ještě mamka a já bez otočení jen lehce pokývnu hlavou.
"A co nejdřív mi napiš!" slyším ještě a tak se rychle otočím.
"Napíšu!" zavolám zpátky ale hlas se mi zlomí a já musím přidat do kroku, abych se na patě neotočila a neskočila své mamince zpátky do náruče.
"Vstříc novým zážitkům," zašeptám polohlasem a zhluboka se nadechnu. Poté usměvavé slečně za přepážkou podám letenku a pas a ona mě nasměruje k příslušným dveřím. Spokojeně se k nim vydám, ale moji pozornost upoutá skupina přespříliš hlasitých mladíků, přibližujících se ke stejnému vchodu, ke kterému mám namířeno já.
"Ale, ale, doufám, že máme namířeno na stejné místo," protáhne nejstarší z nich, když mě vezme na vědomí a jeho tón mi nápadně připomene události nedávno minulé.
Ignoruj ho, ignoruj ho, opakuju si stále, když kolem něj procházím a díky bohu se mi to povede.
"Á, slečna je netykavka," uslyším za sebou ještě a v tu chvíli se začnu usilovně modlit, aby tenhle frajírek nepřijal stejnou práci jako já.
No jo, uznávám, že jsem to slíbený nepsaní vícedílovek vydržela fakt šíleně dlouho ale když já bez toho psaní nedokážu bejt :D Takže jsem si dala takovou menší dovču a hlásím se vám s další ffkou tentokrát na téma Drew, zatímco se mi v hlavě rodí další geniální nápad, který v nejbližší době asi také rozjedu :D EmBee Need you dopisuje, objevuje se nám tady jedna vícedílovka od jedné ze čtenářek a proto poslední věc která mi chybí ke štěstí (kecám, ke štěstí mi jich chybí hafo), ale poslední, kterou můžete splnit, je napsání nějaké menší ffky na adresu: emblem3-ff@seznam.cz Ano tentokrát to už trochu nátlak je :D No nic, doufám, že se vám můj frajírek z pralesa bude líbit a že mě oceníte aspoň pár lajky, nebo dokonce milým komentem :) Mějte se krásně!
Peace and Love,
LoTé
Jsem ráda že jsi začala další vícedílovku :) zase se budu pořád těšit na další díl....a frajírek z pralesa vypadá že bude fakt vtipnej
OdpovědětVymazat