Známost na jednu noc... 5.díl

EmBee

Rychle se od něj odtáhnu, vlítnu do domu a zabouchnu za sebou dveře. "Co to sakra bylo?" třísknu sebou na zem a jemně si mnu nohu. 
Další tři týdny se nic neděje. Občas se za mnou staví Zoe, ale jinak nic zajímavého. Sedím doma u počítače nebo u televize, jím nebo spím. Děsná nuda. Noha už je v pořádku, takže můžu jít kamkoli chci, ale chodím z domu jen, když něco nutně potřebuji. Takže jenom do obchodu pro jídlo. Nechci totiž potkat ani Drewa ani Joshe. Žádného z nich pokud to nebude nutné.
"Ahoj Tori." "Ahoj." přivítám se se Zoe a pustím ji dál. "To je dobře, že ses konečně objevila." dloubnu do ní a Zoe se zamračeným výrazem uskočí. "Promiň, když Davevovi se nedá říct ne." "Tak co si dáme dneska?" sednu si na barovou židličku a tázavě se na ni podívám. "Donesla jsem pizzu" zamává mi Zoe s krabicí pizzy před nosem. "Super, tak se do
ní dáme" chňapnu po ní. Každá si vezmeme jeden kousek pizzy a po malých kouskách ji ukusujeme. "Rodiče ještě nepřijeli?" "Ne, včera volali, že se ještě zdrží asi měsíc u tetičky ve Švýcarsku." protočím oči a dál se věnuji svému kousku pizzy. Právě teď bych byla ráda, kdyby už byli doma. Cítím se tu děsně, děsně osaměle. Najednou se mi začne zvedat žaludek. Cítím jak se to všecko chce dostat ven. Rychle se zvedám a utíkám na toaletu, kde všechno následně vyzvracím. "Tori," Zoe ke mě hnedka přibíhá a drží mi vlasy. Když už ze sebe nemám co vyzvracet, Zoe mi podává sklenici vody na vypláchnutí. "Asi jsem musela sníst něco špatného." "Asi jo" přikývne a spláchne. "Zoe, myslím, že ti někdo volá" kývnu směrem do kuchyně a Zoe je hnedka fuč. "Hele Tori, už musím letět. Večer ještě zavolám, jo?" Dlouze a hlavně zklamaně odfrknu. "Jojo, a pozdravuj ode mě Davida" zamává mi a zmizí pryč. Cítím se pořád ještě mizerně a tak si lehnu na pohovku a jen tak přepínám mezi kanály. "Zas nic." řeknu si zklamaně a začnu si listovat jen tak v deníčku, kam si píšu všechno. Tajemství, zážitky, pokud si je vůbec pamatuji samozřejmě, texty písniček,  pocity, no prostě všechno. Čtu si celý deníček od začátku a směju se při tom jak debílek. Takový kraviny jsme mohly dělat fakt jen my dvě. Když dojdu k poslednímu měsíci začnou se mi kutálet slzy po tváři. Jak jsem to mohla udělat? Proč jsem to vůbec udělala? Byl jen milý ke svým fanynkám... Žárlila jsem snad? V hlavě se mi neustále honí otázky dokola a dokola, ale nedokážu na ně odpovědět. Udělá se mi opět děsně zle a tak se rozhodnu, že si zítra zajdu za doktorem. 
Hned ráno jdu k doktorovi. A tvrdnu v čekárně skoro tři hodiny. Děs. "Další" zařve sestřička a já se konečně zvedám. V ordinaci si sednu na židličku a pak jen dělám to co mi doktor řekne nebo odpovím na to co se mě zeptá, ale vůbec nevnímám. Když už se chystám k odchodu zaskočí mě jeho slova. "Pardon, co že jste říkal." zeptám se ho a pak na se něj vyděšeně koukám. "Cože!?"

Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho...