Konec ještě neznamená konec...

LoTé & EmBee

July...
"Ne Keatone nech mě bejt, je konec!!" Zařvu na svýho, nyní už expřítele a bouchnu vchodovými dveřmi, až se oklepe celý dům. Vyběhne za mnou a volá, ať se vrátím, ale já jen přidám do kroku, abych se od něj dostala co nejdál. Fajn, přežila jsem, když na mě neměl čas kvůli nahrávání CD, že skoro pořád chodil domů pod parou, vždyť je mladej, ne? Ale když se v novinách objevil titulek i s fotkou,
která dokazovala, že mě podvádí, na nic jsem nečekala a odešla od něj. Prej to není tak, jak si myslím... No jasně. Sednu si na autobusovou zastávku a rozbrečím se. Opustila jsem kluka, kterýho miluju a navíc ani nemám kam jít. Najednou se mi rozezvučí mobil. Je mi jasný, že je to Keaton, tak ho ani nevytahuju. Když se ale rozezní počtvrté, naštvaně ho vyndám a chci ho vypnout ale na displeji svítí Drewovo číslo... Jsme kamarádi ale víc kamarádí s Keatnem, tak bych se nedivila, kdyby mu ten mobil půjčil ale zvědavost mi nedá a zvednu to. "July?!" Vykřikne okamžitě Drew. "Jo Andy?" Tak mu můžu říkat jen já... "Jsi v pohodě?" "Jasně.." "Keaton mi volal.." "Jo mě taky.." "Co ti řekl?" "Nezvedla jsem mu to.." "July, je to úplně jinak, než si myslíš." "No vy jste se na mě snad domluvili?!" "Ne.. Hele byla to fanynka, Keat byl opilej, prostě se na něj přisála a navíc ta fotka je vzítá z blbýho úhlu a je dost tmavá." "Jo jasně, takže kdyby si ten fotograf stoupl někam jinam, tak by nebylo vidět, jak mě Keaton podvádí, jo?!?" Odseknu vztekle. "Tak jsem to nemyslel.." "Hele neřeš to a jestli mi chceš pomoc.." "No?" "Mohla bych u tebe dneska přespat?" "Jasně, zajedu pro tebe, kde jsi?" Řeknu mu kde jsem a položím mobil. Bude tu za chvilku, bydlí blízko.

U Drewa doma...
"Můžeš přespat tady, já si lehnu na gauč" řekl a odkráčel pryč do obýváku. "Díky Andy." křikla jsem ještě rychle a hodila sebou na postel. Po tvářích se mi začali kutálely slzy smutku a nenávisti zároveň. Měla jsem chuť všechno kolem sebe rozbít, rozflákat, zničit.


Keats...
"Ne Keatone nech mě bejt, je konec!!" ty slova se mi honili po celou tu dobu v hlavě. "Doprdele!!!" zařval jsem jak nejvíc umím a švihl jsem rukou po váze. Ta odlítla až do druhýho rohu a rozflákala se na milion kousků jako moje srdce. "Jak jsem jí to mohl udělat" svezl jsem se na zem a začal jsem bulet. "Keatne, brácho to se nějak vyřeší" "Nevyřeší, Wesy, právě že nevyřeší. Všechno jsem spackal." "Chápeš to? Všechno je pryč! Ztratil jsem to nejcennější, co jsem měl." "Hele brácha, vstávej" "Wesy já nemám náladu na žádný tvoje srandičky." "Vstávej ty trosko!" Vstal jsem tedy a poslušně kráčel za ním. "Nastup" řekl suše. Neměl jsem náladu se s ním hádat a tak jsem ho poslechl. Zavřel za mnou a nastoupil do auta. "Kam to jedem?" "Uvidíš" odvětil a nastartoval auto.


July...
"Hej Julls pojď se mnou někam." vlítl do pokoje Drew a tahal mě z postele. "Proč a kam chceš vůbec jít?!" zeptala jsem se ho otráveně, neboť se mi vůbec nikam nechtělo. Dneska ne. "Pojď a uvidíš. Prosím July." hodil na mě ty jeho psí očka, o kterých věděl, že na mě zabírají. "To není fér Andy." řekla jsem a už pomalu vylízala z postele. "Honééém..." netrpělivě stepoval mezi dveřmi. "Stačí tohle?" vylezla jsem z pokoje a ukázala na sebe. "Jo, jdem!" chytl mě za ruku a táhl přes město někam pryč. "Kam to jdeme Andy!? A mohl bys zpomalit?" "Ne nemohl už teď máme zpoždění, promiň Juls." "Fááájn" řekla jsem a nechala se táhnout bůhví kam. Po 10 minutách vláčení mě konečně dovláčel na místo. "A co jako tady budeme dělat o půlnoci uprostřed parku?" zeptala jsem se Drewa a kecla sebou únavou na lavičku. "Drew? Drew kde si? Hele nědělej si tu ze mě prdel, víš jak moc se bojím. Drew!!!" rozhlížela jsem se kolem a po tvářích se mi začali kutálet slzy. "Drew!!" teď už mi z očí tekly doslova vodopády slz. Měla jsem strach, že tu někdo je, sleduje mě a chce mi ublížit. Měla jsem strach o Drewa, co když se mu něco stalo? Už jsem tam nechtěla zůstat. Rozeběhla jsem se pryč neznámo kam,v tom parku jsem ještě v životě nebyla. Běžela jsem sem a tam, ale nemohla jsem se v tom parku zorientovat. Když už jsem našla pěšinku, která by mě měla vyvést ven, do někoho jsem narazila. Tu vůni odněkud znám. "Keatne?!" "Julls, já..." "Keatne! Odveď mě prosím odsud, prosím." obtočila jsem se mu okolo krku a zapomněla na všechno, co se stalo. Chtěla jsem pryč z toho parku.
Když už jsme konečně vyšli z toho hnusnýho parku Keaton se zastavil a chytl mě za ruku. "July, chtěl bych ti to všechno vysvětlit. Já..." nenechala jsem ho to ani dovysvětlit a a přitiskla svoje rty na ty jeho. "Omlouvám se, že jsem tě to zase nenechala vysvětlit." "Omluva se přijímá, ale teď prosím poslouchej" "Víš Keate, nech to plavat, já totiž nevím jestli to chci vůbec slyšet. Nech to takhle a hlavně to nepokaž podruhý." "Ale July..." "Prosím nechme to plavat" "Tak dobře, když ti takhle bude líp." "Děkuji" stoupla jsem si na špičku a vlepila mu pusu na líc. "Woahou, dokázali jsme to!" "Wesy? Drew? Drew ty zmetku víš jak jsem se bála?!" mlátila jsem ho do hrudi. "Jsem tě viděl" řekl a rozřehtal se na celej park a Wes samozřejmě s ním. "A ty?" otočila jsem se na Keatna. "Já? Já jsem jen slyšel tvoje zběsilé volání. A tak jsem se tě snažil po zvuku najít, ale ty si běhala z jedný strany na druhou, takže jsem tě pořád ztrácel." "Nemám vás ráda, všecky" otočila jsem se k nim zády a dělala uraženou. "Ale no tak, Julls." a všichni tři mě obejmuli. "My už budem hodný" "No to určitě" se smíchem jsme se vraceli k autu, když v tom si Wes uvědomil, že nemá klíče. "Hele vy dva zůstaňte tady a já s Drewem se pokusíme ty klíče najít." zavelel Wesley a už pádili s Drewem pryč. "Myslíš, že ty klíče fakt ztratil?" "Julls, já vím jistě, že ty klíče neztratil." "Mám nápad! Ztratíme se mu my." "Ale kam chceš jít?" "Já myslím že stačí domů" "Tak pojď" chytl mě za ruku a už jsme běželi ruka v ruce domů, kde jsme si usli v náručí.