Smolařka na entou, 33.díl

LoTé

Zavřu oči a přeju si aby to byl jen sen. Co sen, hodně zlá noční můra. Mohla by skončit a to tak, že rychle. Stačil mi ten nedávnej rozhovor s matkou, otce, matku a Keatse dokupy to už nedám. I když předpokládám, že mluvit bude hlavně táta. My s Keatsem budem rudý a matka bude kývat hlavou a občas si něco přisadí o "správném používání ochrany". Ježiši! Táta už otvírá pusu.... "Takže..." Začne. "Jak dlouho spolu vy dva chodíte?" Nahodí
pro začátek docela logickou otázku. "Asi..." Podíváme se na sebe. Připadá mi to jako strašně dlouho a přitom je to asi dva tejdny. Na Keatsovi vidím, že mu taky došlo, že říct tenhle časovej úsek by byla sebevražda a táta by ho znovu chytil za flígr a vykopl, takže polkne a rozklepaně odpoví. "Asi měsíc, ale předtím už jsme spolu nějakou dobu kamarádili." Musím se usmát nad tím, jak rychle a bez větších problémů dokáže ten můj miláček zalhat. Vezmu ho pod stolem za ruku a on mě pohladí po koleni. "Takže soudím, že se znáte dobře..." Povzdechne si táta a podívá se z jednoho na druhýho. Tentokrát lhát nemusíme. I když se neznáme tak dlouho, víme o sobě všechno a tak oba kývnem. Táta se tváří čím dál smutněji. Asi s ním teď někdy budu muset zajít na golf, abych mu dokázala, že jsem pořád jeho malá holčička, která si prostě jenom našla kluka. "A vzhledem k tomu, že jsem vás tu našel docela brzo ráno, předpokládám, že jsi tu spal." Kývne směrem ke Keatsovi a docela mě překvapí, že to řekne relativně klidně. Možná to bude jen tím, že mu máma pod stolem taky svírá ruku. Keaton polkne a odpoví. "Ano, ale jen jsme si pouštěli filmy a potom usnuli, nic se nestalo." Jsem na něj pyšná, nezadrhl se, což by táta mohl považovat za známku lhaní i když Keats nelže. "Fajn. Doufám, že si uvědomuješ, že moje dcera je zatím pod zákonem ale tím zatím nechci říct, že v den patnáctých narozenin bys na ní musel mermomocí skočit..." Máma se rozesměje ale pro udržení autority to zamaskuje kašlem. My s Keatsem rudneme víc a víc. "A kdybyste se náhodou rozhodli... něco dělat..." Je na něm vidět, jak se mu jenom ta představa dost hnusí a ani se mu to nechce vyslovovat nahlas. "...tak doufám, že minimálně moje dcera je natolik inteligentní..." No jasně, tohle si prostě nemohl odpustit. Zašklebím se a Keaton jenom povytáhne koutek. Asi ho nechce  provokovat. Tak asi není tak blbej, jak si můj ctěný papá myslí. "...zkrátka, že je tak chytrá, aby se domluvila s mámou na spolehlivé ochraně." Dokončí a tím mě vytrhne z myšlenek, které mi byly mnohem příjemnější než celý tenhle rozhovor. Táta si oddechne a hltavě se napije sklenice vody stojící před ním. Očividně mu nevadí, že byla Wese. "Zlato..." Ozve se za celou dobu mamka. "Jo..?" Otočí se k ní a konečně spustí nepřátelský pohled z Keatse. "Já už jsem o tomhle s Amy mluvila a myslím, že je dost chytrá aby věděla co a jak, takže co říkáš tomu, že bychom je teď propustili?" Jemně ho hladí po rameně. Nevím jak to dělá, ale tohle na něj vždycky zabere. "Dobře." Viditelně se mu uleví a bez slůvka rozloučení odejde na zahradu a zavře se ve svým truc domku. Aspoň tak mu říká, prostě se tam chodí zašít, když už to doma nemůže vydržet. Máma se na nás mile usměje a mávne rukou ke dveřím. "Tak padejte, než si to rozmyslím.." Nemusí nám to říkat dvakrát, vystřelíme jako by nám u zadku hořely koudele. "Jo a Amy?" Zastaví mě, když už jsme skoro u dveří. "No?" Otočím se a nazouvám si přitom boty. "Zejtra přijede Chic, doufám, že jsi nezapomněla!" Připomene mi jemně. "Ajo, Chic!" Plácnu se do čela.