Need You (3)

EmBee

Chvíli jsem tam tedy zůstala, a ještě pomalu všechno vstřebávala. Pak jsem se vrátila do pokoje a cítila jsem se děsně osaměle. Sedla jsem si k jedné prosklené stěně, odkud bylo vidět na pláž. Právě zapadalo slunce, bylo to nádherné,ale zároveň mě to ničilo. Všude byly mladý páry, který chodily ruku v ruce. Sálala z nich láska, která právě mě chyběla. 
Seděla jsem tam až do rána, opřená a skleněnou stěnu se sluchátky v uších. Celou noc jsem zase nespala. Když už pomalu výcházelo slunce. Vstala jsem a šla jsem si dát sprchu. Odhodila jsem všechny kusy oblečení na zem a vlezla si do vany. Pustila jsem na sebe vodu, která mi po kapkách smáčela vlasy a hledala si cestičku po mém
vyhublém těle. Takhle jsem tam ještě pěknou dobu stála. Pak jsem vylezla, omotala si ručník kolem těla a šla si vyčistit zuby. Při pohledu do zrcadla jsem na sebe jen nepřítomně civěla. Pod očima se mi rýsovali fialové kruhy a a všechny kosti mi děsivě vystouply. Vypadala jsem děsně. Oblékla jsem se do jeanových kraťásků, bílýho tílka, červené kostkované košile přes to a červené Converse-ky k tomu. Vlasy jsem si nechala volně plandat na ramenou a sešla jsem dolů do kychyně. Nalila jsem si sklenku mléka a namazala si rohlík. Rychle jsem to do sebe hodila a ještě než se rodiče vzbudili, jsem se šla projet na skateboardu po městě.
Bylo kolem šesté ranní, takže byli prázdné ulice. Projížděla jsem uprostřed ulice a nechala si vát slabý, čerstvý ranní vánek do vlasů. Bylo to tu krásné a jediný co bylo slyšet, bylo šumění moře. Kličkovala jsem po prázdné ulici, a snažila si užívat to všecko okolo. Zavřela jsem oči a vdechla do sebe čerstvý vzduch. Jenže to jsem neměla dělat. Když jsem otevřela oči už jsem byla na zemi s odřenou nohou.
"Promiň, neviděl jsem tě." Promluvil na mě nějaký kluk a já leknutím celá nadskočila.
"To je v pohodě, měla jsem se dívat na cestu." řekla jsem a začala se zvedat.
"Počkej pomůžu ti." nabídl se a podepřel mě abych nespadla a poté mi podal můj skate.
"Díky" poděkovala jsem mu a nervózně se na něj usmála. Děsně mě znervózňoval, vůbec jsem netušila proč. Možná proto jak byl hezký a milý zároveň.
"Bydlíš odtud daleko?" ptal se mě, když si zvedal svůj skate.
"Ani ne, jenom pár bloků odtud, to zvládnu." odpověděla jsem mu a snažila jsem se přitom došlápnout na pravou nohu, kterou jsem si celou odřela.
"Nic proti, ale nemyslím si." podíval se na moji nohu a poté pokřivil obličej.
"Víš co? Vem to. Jo a mimochodem, jsem Wesley." vrazil mi svůj skate do ruky a vzal mě do náručí.
"Já Annie." Chytla jsem se ho jednou rukou kolem krku a druhou přidržovala oba skaty.
"Pěkný jméno." podíval se na mě a obdařil mě svým milým úsměvem. Málem jsem se tam celá rozplynula.
"Ty jseš tu nová, že? Ještě jsem tě tu nikdy neviděl."
"Jo včera jsme se právě přistěhovali. Doprava a pak zase doprava." Ukazovala jsem mu směr a málem mi přitom spadly oba skaty.
"A odkud?" zajímal se Wesley.
"Z Anglie ... z Londýna" zlomil se mi hlas. Všechno mi to zase připomnělo. V myšlenkách jsem zase bloudila pryč. Wesley asi můj výraz zpozoroval a tak nadhodil jiné téma.