Too close -35-

EmBee

Wesley p.o.v.
"Naschle," zvedl jsem se otráveně z křesla a zamířil přímo ke dveřím ven z ředitelny, nebýt toho křiku venku, kdo ví, jak dlouho bych tu ještě tvrdnul. Zavřel jsem za sebou skleněné dveře a minul sekretářku, když jsem ji uviděl. Obklopená dvouma klukama s rudýma očima seděla před ředitelnou a zírala daleko před sebe. Neschopný pohybu jsem tam stál a snažil ze sebe vypravit alespoň nějaké slovo, ale bez úspěchu.
"Abby," vydal jsem ze sebe přece jen po nějaké chvíli. Pomalu otočila hlavu směrem ke mě a podívala se na mě, jakmile zjistila, že jsem to já, sevřela víčka pevně k sobě a odvrátila ode mě pohled. Vidět ji takhle
zničenou mě neskutečně bodalo u srdce. Už jsem ji ublížil až moc, ale nedokázal jsem tam jen tak stát.
"Dám na ní pozor," kývl jsem směrem k Abby a poslal oba kluky pryč.
"Nech mi ti to vysvětlit, prosím," přiklekl jsem před ní, když už zmizeli oba dva za rohem, a pro mé překvapení se na mě zadívala. Po tvářích se jí začaly kutálet slzy a já se automaticky natáhl její slzy osušit, ale než jsem něco stačil udělat, její ruce okamžitě vystřelily proti mě. Přivřel jsem víčka k sobě a očekával ránu, které však nepřicházela, taky jak když se mi svými pažemi obtočila kolem krku. Objal jsem ji nazpět a snažil se ji utěšit přejížděním rukou po zádech.
Byl to neskutečný pocit...pocit naděje, že ke mě stále něco cítí. Dokonce si myslím, že mi odpustila, i když jsem si to vůbec nezasloužil. 
Právě jsem doufal, aby tento okamžik nikdy neskončil, když se chodbou ozval jinak příjemný hlas sekretářky.
"Slečno Hastings, čeká na vás ředitel," Abby se ihned zvedla a zamířila dovnitř, ale ještě než zmizela v místnosti ohlédla se za mnou a zvedla mírně koutky úst. Tentokrát ji nesmím ztratit...
Sedl jsem si na židli, kde před chvílí seděla Abby a rozhodl se na ni čekat. Nevím, co provedla, ale nejspíš něco vážnýho, když kolem mě cupitala ve vysokých podpatcích její máma, aniž by si mě nějak všimla, jak spěchala.
Po půl hodině, kdy už jsem to málem vzdal, se konečně otevřely skleněné dveře a z nich vyšla Abby s její maminkou, která nevypadala zrovna jako nejšťastnější žena na světě, o samotný Abby ani nemluvě.
"Dobrý den paní Hastings, Abby co se stalo?" vrhl jsem se ihned k ní.
"Ty si ten Wesley, že? Ráda tě poznávám, ale obávám se, že se nemůžeme dlouho zdržet," oznámila mi její maminka a odkráčela rychlým krokem pryč. Zmateně jsem se otočil zpátky na Abbigail, ale ta byla až příliš zaujatá svými boty.
"Abbigail, čeká na tebe Tyler, tak se alespoň hýbej," zastavila se paní Hastings na konci chodby a naštvaně na svou dceru zařvala. Aniž by mi věnovala jediný pohled, odkráčela Abby za svou mámou a zmizela za rohem. Tyler... jak jsem si jen mohl myslet, že ke mě ještě něco cítí? JAK JSEM NA NĚJ MOHL ZAPOMENOUT...