The brothers war, 2.díl

Simapj

Po obědě mě čekala ještě jedna hodina. Latina. Na plánku školy jsem našla učebnu a pak jsem zamířila do třídy. Když jsem dorazila, rozhlédla jsem se po třídě. Viděla jsem Keatona, který seděl s nějakou holkou, a upřímě, i kdyby seděl sám, k němu bych nešla. Vypadalo to, že jediné volné místo je v poslední lavici u okna. Lavici okupoval kluk, který vypadal naprosto dokonale. Blonďaté vlasy, modré oči. Hodně vysoký a svalnatý.
Nevěděla jsem jestli je nejchytřejší nápad, sedat si tam, ale nikde jinde nebylo místo. Tak jsem se dala do pohybu a velice nejistě jsem došla k blonďákovi. Na židli měl položenou tašku.
"Ahoj... hm můžu?" zeptala jsem se nejistě. Měl v uších sluchátka, takže jsem si myslela, že mě neslyšel. Ale slyšel mě. Sundal tašku ze židle, ukázal mi abych se posadila a přitom se na mě usmíval. Vyndal si sluchátka z uší
"Ahoj, já jsem Jason Williams," představil se mi a podal mi ruku.
"Jsem Jennifer Chadwiková," řekla jsem a při mém příjmení se mu na tváři rozzářil ještě větší úsměv.
"Ty jsi sestra Drewa Chadwika, viď?" zeptal se. Přikývla jsem. Odvrátil ode mě pohled, ale z tváře mu ten úsměv nezmizel.
"Co je?" ptala jsem se ho. Jen zavrtěl hlavou.
"Ale nic, Drew je v pohodě, ale jeho kamarád je idiot."
"Jasně, myslíš Keatona?"
"Ne, jeho bratra," vysvětlil mi hned.
"Wesley? Udělali jste si něco?" zajímala jsem se, ale jeho to asi přestalo bavit. Nebo mu to bylo nepříjemný.
"Promiň, Jenn... Můžu ti tak říkat?" zeptal se hned. Rychle jsem přikývla. "No prostě o tom nechci mluvit," dokončil.
"To nic. Nemusíš mi to říkat." Vypadal, že si oddychl. Začala hodina. Při hodině jsem zjistila, že je Jason hrozně fajn. Když skončila hodina, vyměnili jsme si čísla a dohodli jsme se, že se uvidíme na pláži.
Vyrazila jsem k pokoji číslo 128. Byl až ve čtvrtém patře. Odemkla jsem dveře a vstoupila dovnitř. Nikdo tady nebyl. Pak jsem si vzpomněla, že mám tašky u bratra. Vytáhla jsem mobil a vytočila jeho číslo.
„Co se děje?“ zeptal se mě místo pozdravu.
„No co asi? Kde mám tašky?“ vyjela jsem na něj. Slyšela jsem smích.
„Jdi k pokoji 135 a čekej, zlato. Za chvíli tam budu.“ Došla jsem k pokoji, který byl až na konci chodby, na které jsem bydlela. Už tam na mě čekal. A nebyl sám. Byli s ním jeho kamarádi. Jeden idiot a druhý, kterého očividně nesnášel můj nový kamarád. To by mě opravdu zajímalo proč.
„Jenn, ahoj. Jaká byla poslední hodina?“ zeptal se mě hned bratr.
„Dobrá.“ „Jason Williams je fajn,“ dodala jsem jakoby náhodou a sledovala jsem reakci Wese. Vypadal docela podrážděně, ale neřekl nic.
„Dáš mi ty tašky?“ vyjela jsem znovu na bratra. Usmál se na mě.
„Představ si, že budu tak hodnej a dokonce ti je odnesu na pokoj.“ Jak řekl, tak udělal. Wesley mu pomohl a já chtěla vzít alespoň jednu tašku, ale nedovolil mi to. Takže jsme se kvůli tomu stihli pohádat, usmířit se a obejmout ani ne za dvě minuty. Jediný Keaton neprojevoval žádné známky toho, že by mi chtěl pomoct. Ležel teď na posteli, v ruce měl mobil a v uších sluchátka. Kluci mi odnesli tašky na pokoj.
„Jenny, nechceš jít s námi na pláž?“ zeptal se mě Drew, než s Wesem opustili pokoj.
„No na pláž půjdu, ale budu mít společnost, která by se Wesovi asi moc nelíbila.“
„Jason?“ zeptal se mě nejistě.
„Jistě, je jediný, kdo se se mnou v mojí třídě bavil a neřval přitom na mě,“ dodala jsem.
„Tak jo, ale kdybys chtěla, nebo kdyby ti dal Williams košem tak přijď za námi. Zatím, Jenny,“ řekl bratr a odešel pryč.